Účastníci: Dodýš, Hans, Žvejka, Bat, Myšpulín, Děják, Kari, Vodník, Blondy, Sus, Dingo, Felix, Sebi, Houbař, Pedro, Tomáš K., Orel, Mánek, Toník, Oliver, Evelína

Naše tradiční podzimní akce se letos poprvé konala v jihočeském Pořešíně na chalupě Tomíků. Tomíci jsou turistické oddíly mládeže, zkráceně TOM. A nebyla to chalupa ledajaká. Jedinou vymožeností byla elektřina, pro vodu jsme museli na dvorek k pumpě a suché záchody byly zkouškou naší odolnosti. Vařilo se na kamnech na plotně a nádobí se umývalo ve starém otočném mycáku se dvěma plechovými dřezy.

Vyrazili jsme ve středu odpoledne rychlíkem do Českých Budějovic. Přes menší zpoždění jsme stihli navazující vlak do Kaplic – nádraží. Zde na nás již čekal Hans se svým autem a odvezl nám batohy. Museli jsme totiž ještě šlapat 3,5 km, z větší části po silnici. Rozsvítili jsme všemožné baterky a blikačky, abychom byli dobře vidět.

V chalupě se všichni mladší kluci v počtu 14 kusů naskládali na matrace do podkroví. Podle toho to tam po celou výpravu vypadalo. Ostatní si rozdělili pokojíky v přízemí. Zatopili jsme a povečeřeli z vlastních zásob. Večer nám Dodýš přečetl kapitolku z knihy Miloše Zapletala Sedmička, kterou jsme pak četli každý večer (a zdá se, že se všem moc líbila).

Ve čtvrtek byl v plánu výlet do Českého Krumlova. Museli jsme zase dojít na kaplické nádraží, odkud jel autobus. V Krumlově jsme si dali hodinu rozchod, během kterého Dodýš roznesl po městě kartičky s pohádkovými postavami a hlavně s kódy. Po družinách jsme se je pak vydali hledat. Nevěděli jsme ovšem, kde přesně se nacházejí, ale dostali jsme papír s popisem, ze kterého jsme umístění kartiček mohli vydedukovat. To se nám vesměs podařilo a vyluštili jsme zprávu „Pivovarské zahrady“. U nich byl potom sraz. Zatímco Dodýš opět sbíral ukryté kartičky, šli jsme se s Hansem podívat na otáčivé hlediště a na zámek. Z ohlasů na návštěvu Českého Krumlova vyplynulo, že je to město úplně na nic, protože zde nejsou žádné normální krámy, např. Vietnamci, kde by se daly koupit levné brambůrky a limonády.

Po návratu do chalupy jsme dlabali dýně a večer jsme si z nich udělali strašidelnou stezku. Někteří odvážlivci šli sami, jiní ve dvojicích či trojicích.

Další den jsme strávili v přírodě. Nejprve jsme hráli hru s přinášením písmen do zadaného slova, pak jsme se opět rozdělili na tři družiny. Každá dostala mapu, podle které se všichni měli různými cestami dostat do stejného cíle – na poloostrov vybíhající do Malše kousek nad Cajsovým mlýnem. Dospělí a Chrošťáci tam šli rovnou, rozdělali oheň a Dodýš s Hansem se šli vykoupat do řeky. Ta byla samozřejmě ledová, ale jinak panovaly skoro letní teploty. Během pátku padaly nejrůznější staré teplotní rekordy, ve Vimperku naměřili 26 °C. Když všichni dorazili, bylo zájemců o koupání více. Dějákovi se například podařilo utopit brýle. Ostatní otužilce radši nebudu jmenovat, aby se starostlivé maminky nehrozily, co to s jejich dětmi vyvádíme:-)

Na ohni jsme si uvařili fazole s cibulí a buřtem a pak následovala krátká „sprintovací“ stopovačka, vyznačená nenápadnými fáborky v okolí. Na jejím konci čekala každého tatranka. Postupně jsme se začali přesouvat zpět do Pořešína. Na louce jsme si zahráli hru černá-bílá s dřevěnou destičkou. Po návratu jsme chvilku dělali stezky.

Sobotní výlet směřoval do Kaplice. Šli jsme po modré značce vesměs podle řeky Malše. Zahráli jsme si hru, při které polovina střežila stezku a druhá polovina po ní měla proběhnout, aniž by byla zasažena míčkem. Problém byl v tom, že každý obránce měl jen jeden míček, takže musel dobře rozvážit, kdy ho použije. Někde letěly na jednoho probíhajícího dva i tři míčky najednou, což pak usnadnilo cestu dalším. Hra měla úspěch a několikrát jsme ji opakovali.

Nejdobrodružnější úsek další cesty vedl po skále přímo nad vodou, kde jsme se museli přidržovat řetězů. Pochvíli jsme potkali Hanse s Evelínou, kteří nám šli naproti. Hans nám na jednom místě schoval svačinu. Mezitím, co jsme jedli, připravil Dodýš další hru: umístil nenápadně u pěšinky sedm předmětů, které nepatří do přírody. Ty jsme postupně hledali v časovém limitu 3 minut. Ti nejpozornější jich našli pět, ti nejméně pozorní jen jeden.

Konečně jsme došli do Kaplice, kde byl hodinový rozchod. Zde byly krámky mnohem přívětivější než v Krumlově, takže si všichni přišli na své. Když jsme se opět sešli, usoudili jsme, že pěšky bychom na základnu za světla nedošli. Naštěstí zde bylo Hansovo auto, které nás postupně odvozilo do Pořešína. Nebudu zastírat, že povolenou kapacitu auta jsme lehce překročili:-)

Po návratu vlčata vlastnoručně vyrobila jednohubky pro všechny. Jedli jsme je ještě druhý den, ale byly vynikající.

Večer byl na programu slibový oheň, který připravili Chrošťáci na ohništi za chalupou. Sliboval pouze Blondy, trochu se mu pletl do skautského slibu ten vlčácký, ale zvládl to. Dodýš využil této příležitosti a předal všem skautům hnědé šátky a Dějákovi odborku deskovkář, kterou splnil již na táboře.

V neděli jsme vyrazili na hrad Pořešín, který je přímo před naší chalupou. Zahráli jsme si zde schovku a zájemci za poslední peníz nakoupili nějaký ten suvenýr. K obědu usmažil Hans vynikající karbanátky, pak už jsme jen uklízeli a v půl třetí vyrazili na vlak. Naše dobrodružství tím však ještě nekončilo. Vlak totiž přijel s půlhodinovým zpožděním a to se ještě dále prodlužovalo, takže brzy bylo jasné, že rychlík v Českých Budějovicích nestihneme. Museli jsme proto čekat hodinu a půl na další. I ten přijel se zpožděním a značně plný. Nakonec jsme si všichni sedli a dokodrcali se do Plzně, kde si nás ve čtvrt na devět vyzvedli nedočkaví rodiče.

I přes tyto peripetie se výprava nadmíru vydařila, celou dobu jsme měli krásně slunečno, užili jsme si spoustu zábavy a snad se i něco nového naučili.

Zapsal: Dodýš